Chci ošukat monstrum

Javiera Belem, performerka a herečka, přichází ke mně domů s nápadem na fetišistickou performanci. „Chci ošukat monstrum,“ říká mi.

Teratofilie: erotická či sexuální přitažlivost k monstrům, deformovaným tvorům nebo nelidským bytostem monstrózního vzhledu.

Přináší s sebou text, vyprávění odehrávající se v jiné rovině. Jde o jakousi astrální cestu, při níž se přenáší do jiného, imaginárního města, kde na ni čeká milenec. Tento milenec je obrovské, slizké monstrum. Má nespočet mohutných chapadel, kterými do ní proniká, smáčí ji a během soulože ji dusí. Poté, co je penetrována do všech lidsky možných otvorů, svého zlověstného milence zoufale prosí: „Udělej se do mě, vystříkej to do mě všechno.“ Monstrum uposlechne její pokyn a vlije do ní průzračnou tekutinu, která ji divoce zaplaví a způsobí, že vybuchne. Příběh končí její otázkou: „Tohle znamená zemřít? Pokud jsem mrtvá, bylo to nádherné.“

Příběh mě vzrušuje, ale mám pocit, že v něm něco chybí. V hlavě mi začíná vrtat otázka po oné „malé smrti“. Proč potřebuji „zemřít“ rozkoší? Je snad dušení příležitostí, jak uniknout realitě, jak zemřít jen na malou chvilku? Dokáže ten prchavý okamžik, kdy žíly naběhnou a tělo ztratí barvu, aby se proměnilo v křehkou rudou masu, alespoň na vteřinu nahradit násilí, které vídám na internetu?

V textu je tím, kdo dusí, monstrum, a my potřebujeme tělem i hlasem prozkoumat to slastné a bolestivé sexuální setkání s ním. Během zkoušení přebírám roli monstra: šála kolem Javierina krku, zatímco ona klečí na všech čtyřech. Javiera text opakuje znovu a znovu. Tisknu ji, jak nejsilněji dovedu, zatímco obě splýváme v erotickém pohybu té, která dusí, a té, která je dušena. Překvapuje mě, jak erotické je mít kontrolu nad jejím tělem a jejím dechem. Cítím, jak kontakt látky s jejím tělem vzrušuje nás obě.

Jako způsob, jak na scéně ztvárnit monstrum a dohnat tělo až na samotnou hranici, přesně jak navrhuje text, se do performance zapojuje Colectivo Tensión, kteří se specializují na kinbaku. Kinbaku je japonská erotická praktika svazování lany. Její název znamená „těsné svázání“ nebo „napnuté pouto“. Na rozdíl od čistě funkčního znehybnění vědomě pracuje s tvarem, napětím, zranitelností, bolestí, rozkoší a mocenským vztahem mezi tím, kdo svazuje, a tím, kdo je svazován.

V den performance, v rámci festivalu FAE (Festival chilského erotického umění), instaluje Colectivo Tensión změť pavučin a lián, které stékají a kanou tekutinou monstra a umožňují performerce zaplétat se a rozplétat, stále ve vzduchu, zavěšená v postroji. Podlaha je pokrytá hrubou solí. Na soli leží televizor z devadesátých let, bez signálu. Protože nejde jen o slast, vnášíme na scénu překážky, dotěrné obrazy, vtíravé myšlenky, výtahy z týdenního scrollování sítěmi: fašistické summity, děti a ženy z genocidy, bomby, bomby, bomby, odporní muži hovořící do kamery. Znovu a znovu vtrhávají do scény, dokud není nesnesitelná, dokud performerka neprosí o smrt.

Javiera Belem je připravená na svou erotickou cestu vstříc smrti. Uvážou jí lanový postroj, který vystavuje její přiškrcená prsa na odiv všem; její tělo se deformuje pod tlakem provazů. Silou ji vyzvednou nahoru. Křičí bolestí, říká, že je to nesnesitelné: váha na bocích, její kosti nesoucí celou tíhu těla v lanech. Já s kamerou v ruce přemýšlím, jak tohle promění v rozkoš. Mačkám nahrávání. Přichází publikum, aby přihlíželo rituálu. To bylo to, co chybělo: bolest mizí a vědomí, že se ostatní dívají, dává performerce exhibicionistický impuls, který potřebovala. Už nechce jen, aby ji viděli šukat, chce, aby ji viděli při tom umírat. Zní text doprovázený sevřeným tělem, trhaným dechem a tekutinou stékající po provazech.

Právě tam došlo ke skutečné proměně. Chtěly jsme, aby do ní monstrum skutečně dokázalo proniknout, protože ona se toho dožadovala s očima podlitýma krví, s tělem posetým modřinami z veškerého vzdoru. Rozkoš byla přerušována bořením čtvrté stěny, kdykoli se herečce podařilo navázat kontakt s realitou. Jenže tato realita si žádá být vynechána, ignorována pro svou naprostou nestravitelnost. A proto znovu bolest, dožadování se smrti: „Udělej se do mě, udělej se do mě.“ Vyvrcholení doprovází průhledná tekutina, která ve světlech starého skladiště, kde se akce konala, mohla být klidně semenem, krví, slinami nebo vším dohromady, a snažila se zaplavit sál, naše oči i uši.

Po velkém orgasmu, po malé smrti, je tělo pomalu spuštěno dolů. Světlo se mění v cosi chladného, v iluzi márnice: odpočinek těla, jež už nedýchá, netečné k událostem naší doby, k radikálním a masovým obrazům planetárního monstra.